Kolo roku v hudbě: Samhain – skrz závoj mezi světy
Kolo roku v hudbě
Samhain - skrz závoj mezi světy
Milí čtenáři a zároveň i posluchači, vítám vás u dalšího dílu našeho setkávání nad hudbou, která se váže (mým čistě subjektivním názorem) ke Kolu roku a k tématům, jež jednotlivé svátky otevírají.
V listopadovém čase jsme se dostali ke svátku Samhain. V tento den je dle folkloru hranice mezi naším světem a zásvětím nejtenčí. A tak se budeme věnovat písním, které nás mohou provést skrze závoj mezi těmito dvěma světy.
Keltský začátek zimy
Samhain byl původně jedním z keltských svátků, tzv. čtvrťových dnů, které vyznačovaly začátky ročního období.
Jedná se o začátek zimy a konec vegetačního období a zároveň magický den, díky úzkému propojení našeho a onoho světa. V tento čas mohli mnohem snáze zlí i dobří duchové přicházet k nám. Byl také vhodný pro věštby a další magické úkony.
…
Kdo viděl seriál Outlander, asi nezapomene na scénu, kdy ženy z vesnice o svátku Samhain vystoupí ke kromlechu na blízkém kopci, kde tančí s rozsvícenými lucernami a vítají slunce za zvuku skladby Dance of Druids filmového, seriálového a herního skladatele Beara McCearyho.
Dle irského záznamu ze 17. století prý irští druidové právě v tento čas zapálili na kopci Tlachtga posvátný oheň, ze kterého si pak obyvatelé Irska znovuzažehli oheň ve svých domovech, který měl být předtím uhašen. Uhašení a následné zapálení nového ohně mělo dle legendy symbolizovat konec a začátek nového roku.
Téma tance na kopcích s lucernami reflektuje ve své písni All Souls Night také kanadská zpěvačka Loreena McKennitt, která se dlouhodobě věnuje kombinaci eklektické keltské hudby s new age žánrem. Její písně je možné slyšet i v minisérii Mlhy Avalonu, ve které se objevuje mýtus Trojné bohyně a Rohatého boha, stejně jako ve wiccanském Kole roku.
(Mimochodem, velice doporučuji, včetně knihy, která je v přepracováním nejznámější verze artušovské legendy od Thomase Maloryho z ženského pohledu. Hlavní hrdinkou je zde většinou negativně vnímaná nevlastní Artušova sestra Morgana. Ta je zde zobrazena nikoli jako čarodějka, ale právě jako kněžka Trojné Bohyně).
Kolo roku ve svých svátcích odráží děje v přírodě. V češtině máme skutečně poetický a všeříkající název pro období začínající právě svátkem Samhain – listopad. Listí ze stromů, které se chystají k zimnímu odpočinku, pomalu spadá na zem, aby svým rozpadem vyživilo půdu pro nový rok, kdy vzklíčí nová semínka.
Téma listopadové přírody najdete v písni Anety Langerové Podzim, která je předobrazem pro koloběh lidského života, víru ve znovuzrození ač třeba v jiné formě. Můžeme ji vnímat také jako metaforu pro lidské vztahy. Něco končí a umírá, aby se něco jiného mohlo zrodit.
I v Kole roku je Samhain spojen s tématem smrti – Bohyně i Bůh sestoupili do podsvětí, ze kterého vládnou umírající listopadové přírodě.
Dušičky a vzpomínka na zesnulé
V období přelomu října a listopadu se slaví nejen Samhain, Halloween či svátek Všech svatých, ale také Dušičky. Původně to byl den, kdy bylo možné ulevit duším, které se nacházejí v očistci, ale dnes je spíše vnímán jako den k uctění zemřelých. Rozpomínáme se na své předky, navštěvujeme hřbitovy, kde na jejich památku každým rokem na začátku listopadu svítí tisíce svíček.
Listopad, jako čas, kdy se setkáváme s dušemi předků, kteří nás vlastně nikdy neopustí, je zachycen v poezii Jana Skácela a hudbě Hradišťanu v písni Mrtví.
Různé tradice, jiné zvyky, odlišné písně. Čas Dušiček se opulentně slaví jako El Día de los Muertos v Mexiku, kde je pojímán jako skutečné setkání s předky. Lidé se vydávají na hřbitovy s košíky jídla a pití, aby byli předci na oslavách přítomni.
Krásně mexické tradice ilustruje animovaný film Coco, kde zazněla i píseň, která je pro tento svátek tradiční. Jmenuje se La Llorona, což znamená „plačka“. Píseň byla inspirována příběhem mladého páru, který rozdělila mexická revoluce. Muž slíbil své ženě, že se z války vrátí, a protože ona při jeho odchodu plakala, nazval ji z legrace „plačkou“.
Muž se však z války nikdy nevrátil. Své ženě poslal dopis, kde se s ní rozloučil a slíbil, že na ni bude čekat za horizontem, kde každý den vychází slunce. Tento dopis se stal známým a inspiroval text písně La Llorona. Ta se následně začala zpívat právě během Día de los Muertos a dávala lidem naději, že se se svými blízkými znovu setkají na druhém břehu.
Téma smrti v hudbě
Ti, co četli předchozí díl o Sklizni, ví, že jsem hledala vhodné písně velmi dlouho, abych měla do článku vůbec co dát. S tématem smrti je to naopak. Ač se zdá, že v životě se snažíme vytěsnit smrt za dveře nemocnic, v umění je stále tak živé, že jsem musela škrtat a vybírat.
Je to hlavně pocit ztráty, vyrovnávání se se smrtí blízkých, ale také uvědomění si vlastní smrtelnosti, co umělce inspiruje. Tentokráte jsem se ponořila i hlouběji do historie, protože téma je to nesmírně zajímavé a hudebně krásné.
Lament
Lamenty (žalozpěvy) byly původně všechny písně táhlého, truchlivého charakteru. Časem se staly synonymem pro písně, jež sloužily jako forma rozloučení se zesnulým a mohly být také jejich nekrologem.
V naší moderní západní kultuře již lament není tak častý, můžeme jej však najít v literatuře a filmu:
Lament za Brumbála zpívá po smrti ředitele bradavické školy jeho fénix Fawkes.
V Pánu prstenů najdete hned několik žalozpěvů, a to i ve filmu. Jako milovník tohoto díla a hudby Howarda Shorea s vámi sdílím Lament za Gandalfa, který zpívají elfové v Lórienu po pádu šedého čaroděje do Morie.
Lamenty zde slouží jako vyrovnání se smrtí blízkého a dávají průchod žalu pozůstalých. Ostatně, slovo lamentovat je dodnes používáno jako synonymum pro naříkání, i když v přeneseném slova smyslu.
Requiem
V katolické tradici byly a stále jsou za zesnulé slouženy zádušní mše, tzv. Requiem, které bývají součástí pohřebních obřadů či vzpomínky na zemřelého. Stejně se nazývá ucelený soubor skladeb, které jsou při mši prováděny a vycházejí textově z ustálených modliteb za zemřelé.
Tématu se chopilo mnoho skladatelů, přičemž prvenství, co se týče známosti, drží Mozartovo Requiem, jehož okolnosti vzniku byly umělecky zpracovány v divadelní hře a posléze ve světoznámém filmu Amadeus.
Já vám zde však na ukázku dám aktuálnější requiem, konkrétně jeho část Lacrimosa, jež napsal pro svého přítele, významného polského režiséra Krzysztofa Kieślowského, jeho dlouholetý spolupracovník, významný skladatel filmové hudby Zbigniew Preisner.
Celé dílo se jmenuje Requiem pro mého přítele. Skladba se objevila v Malickově filmu Strom života jako doprovod vize zrodu vesmíru a života na Zemi. Tam jsem ji poprvé zaslechla a ohromila mě svou krásou, žalem a zároveň nevýslovnou vznešeností.
Tanec smrti
Téma Tance smrti (Totentanz či La Danse Macabre) připomínající pomíjivost lidského života, bylo velice populární ve středověku a raném novověku, především ve výtvarném umění. U nás jej můžeme najít například v souboru nástěnných maleb v hospitalu Kuks.
Motiv vznikl pravděpodobně během morových ran v Evropě, kdy byla smrt všudypřítomná a zemřelí se pohřbívali hromadně bez řádného zaopatření. Jeden dominikánský mnich měl vizi, že zemřelí vstávají z hrobů a Smrtka je nutí tančit pro odčinění jejich hříchů, neboť zesnuli příliš náhle a bez pokání.
Tento obraz se pak formou dřevorytů šířil dále Evropou. Dle některých záznamů se ve středověku na hřbitovech „tance se Smrtkou“ provozovaly jako forma mravokárné náboženské divadelní hry.
Později se Tanec smrti stal symbolem rovnosti ve smrti. Ač je na světě mnoho věcí nejistých, smrt je jistá vždy – a nevybírá si. Nakonec vezme všechny – chudé i bohaté, žebráky i krále.
Tanec smrti se výrazně objevuje i v hudbě. Jedním z příkladů je symfonická báseň francouzského skladatele Camille Saint-Saënse. V ní Smrt přichází s úderem půlnoci v předvečer svátku Všech svatých, budí kostlivce z hrobů a hraje jim na housle k tanci – až do chvíle, kdy za svítání zakokrhá kohout.
Cesta na „druhý břeh“
Další skupina písní reflektuje cestu samotného umírajícího.
Vybrala jsem písně zcela současné, avšak od hudebních uskupení, které se inspirují prastarými tradicemi předků a odrážejí různé předkřesťanské kultury.
Norská skupina Wardruna, kterou jsem již zmiňovala v posledním článku, je jejich zářným představitelem. Zpěvák Einar Selvik toho na koncertech moc nenamluví, ale píseň Helvegen uvede vždy. Říká: „Naši předci měli písně, které provázely celý jejich život. Měli písně pro čas zrození, čas setby, čas sklizně, ale také čas smrti.“
Einar Selvik spolupracuje s archeology a historiky, přináší do své hudby znalosti z výzkumů a přetváří je jako umělec. Nedělá rekonstrukce, jak písně mohly znít, ale skládá písně nové.
Skladba Helvegen je inspirována starými rituály u lůžka umírajícího. Obklopen kruhem komunity byl písní doprovozen přes most na druhou stranu do severského podsvětí Hel. Tam přicházeli všichni zemřelí, kteří nezahynuli hrdinsky v bitvě (padlým bojovníkům byla určena Valhalla).
Tak jako Wardruna přetváří skrz hudbu staré severské tradice, jsou u nás hudebníci, kteří se inspirují slovanskou mytologií a folklorem.
Tomáš Kočko složil dvě písně, které pojednávají o dvou přístupech k odchodu do Návu, slovanského zásvětí – říše mrtvých. První píseň je veskrze bohatýrská, druhá klidná a meditativní. Tyto písně pocházejí z alba Velesu, jež bylo věnováno slovanskému bohu Velesovi. Ten vládl jako pastýř duší slovanskému zásvětí, často představovanému jako louka za řekou, oddělující břeh živých a mrtvých.
Náv se objevuje i v písni Bezbřeží od kapely Silent Stream of Godless Elegy. Smrt v ní přichází v podobě Morany, která se, podobně jako v pohádkách, nejprve staví k nohám postele, ale nakonec k hlavě – což značí, že je čas vydat se na cestu ze světa živých. Morana není slovanskou bohyní, ale spíše personifikací zimy a smrti. Tento motiv se zachoval dodnes ve zvycích, jako je vynášení Morany či Smrti ze vsi.
Moranou se s vámi pro dnešek loučím, abychom na ni navázali v dalším díle o období zimního slunovratu a Vánoc.
Pokud vás propojení písní a svátků Kola roku zaujalo, můžete si přečíst starší díly seriálu Kolo roku v hudbě:
Litha II – voda, víly, věnečky
Lammas a Mabon – poděkování za úrodu
Líbí se vám má tvorba? Přihlašte k newsletteru níže. Kromě pravidelných mailů ke svátkům Kola roku ode mne dostanete i pozvánky na výstavy, koncerty či třeba upozornění na články a další novinky.
A ještě jedna drobnost – před měsícem jsem nechala vytisknout nástěnný kalendář Kolo roku s mými fotografiemi a popisem jednotlivých svátků.
Stále je možné si jej zakoupit (kalendář není omezen rokem, můžete jej používat více let). V případě zájmu mne kontaktujte na fotografka@luciedeutsch.cz.
